Nejrychlejší pianista s minimalistickými postupy a brilantní technikou
Stylově vychází pianista Melnyk ze školy amerických minimalistů, navrch ale přidal mimořádnou hráčskou virtuozitu. Výrazně tak posunul limity klavíru i estetiku a vnímání své hudby, která má nadžánrový dosah. Závratné tempo jeho hry i fascinující zvukové barvy představují pro klasické publikum brutální šok, ale za jeho uměleckým úspěchem stojí desítky let namáhavé práce. Cesta 74letého Melnyka k popularitě byla překvapivě dlouhá, u nezávislých značek natáčí desky od roku 1979, ale Illirion, své první album pro Sony, vydal až ve svých 68 letech roku 2016.
Melnyk je původem Ukrajinec žijící v Kanadě. Jako jedinečný průkopník vytvořil nový jazyk pro klavír, jemuž říká “continuous music”. Jedná se o revoluční metodu, kterou začal rozvíjet poté, kdy v roce 1968 slyšel skladbu In C od Terryho Rileyho. Tato cesta umožňuje fascinující mentální i prstovou hbitost a vytváření komplexních figur na klávesnici. Výsledek někdy připomíná zvuk celého orchestru, někdy organickou obdobu struktur, které na syntezátory vytvářely v 70. letech skupiny jako Tangerine Dream nebo Ashra.
V rozhovorech Melnyk vyjadřuje určité zklamání z toho, že jeho hra je příliš neobvyklá pro klasické publikum a příliš tradiční pro posluchače experimentální hudby. Navíc se Melnyk stal tématem senzacechtivých sloganů jako “nejrychlejší pianista na světě” či “tempo 19 not za vteřinu oběma rukama”. Bulvární superlativy tak zakrývají skutečné jádro věci, a sice že klavírista svým nástrojem dokáže vyprávět příběhy, které se z nenápadné skicy rozvíjejí v košatou malbu a posunují k bouřlivému vyvrcholení.
Kritika o Melnykovi píše: “Nechybí nám kvalitní klavíristé, ale vzácní jsou ti, kteří dokážou udržet zájem posluchačů na delší ploše. Melnyk rozvíjí své kompozice pomalu, bloky obsahují mnohočetné pohyby, melodie zapouzdřené v melodiích a harmonie v harmoniích. Jak skladba nabírá tempo, Melnyk figuru zrychluje a opakuje, noty a figury se mění v cykly.”
Melnykova hudba, inspirovaná tvorbou amerických minimalistů jako Steve Reich a Terry Riley, skutečně čerpá z opakování a zčásti také pracuje s improvizací. Nutno ale vzít v úvahu, že Riley používal přirozené ladění generující silné harmonie, které odlišovaly jeho skladby od západní klasické hudby. Melnykova hudba je sice podobně rozpínavá, ale v přístupu k harmonii konzervativnější. Někdy zní dokonce romanticky, jakoby se houpala na ose mezi Chopinem a Philipem Glassem.