Nástroj nelže, chválil české muzikanty hvězdný Poogie Bell

Všichni, kdo se s věhlasným motorem kapely Marcuse Millera setkali, se shodují, že byla radost pobýt v jeho přítomnosti.

Poogie Bell strávil v Trutnově víkend a rozpaky patřící k setkání s hvězdou okamžitě rozehnal bezprostřednodností a srdečným smíchem. „Když vstoupil do auta, kde mi hrálo cédéčko, po pár tónech se otočil a zeptal: Trane? To mě dostalo, tak se ho ptám, jestli tu skladbu zná. On že ne, ale že Johna Coltrana přece musí každý poznat po třech tónech, to je prý úplně jasný,“ vzpomíná dramaturg Jazzince Tomáš Katschner.

Zvuková zkouška se speciálním česko-slovenským bandem trvala něco málo přes hodinu. „Ne, to bylo dobré, to s Marcusem Millerem je hrůza, tam zvukovky trvají minimálně tři hodiny,“ smál se Poogie Bell, který si mezinárodní trutnovskou přehlídku věnovanou letos rytmu překřtil v reklamním spotu na „Džeznek“. Když ho pořadatelé taktně opravili, reagoval spontánně a vzpomněl světového saxofonistu: „No to je jasný! Jazzinec jako Stan Getz.“

Poogie Bell měl plno otázek:

„Neustále se vyptával na rozdělení Československa. Zvlášť v noci na hotelu, kdy se všichni muzikanti z česko-slovenského bandu náramně bavili mezi sebou, vůbec nechápal, že mezi zeměmi byly hraniční přechody,“ říká Katschner, který bubeníka odvezl minulé pondělí na letiště, neboť se vracel do Pittsburgu. „A vůbec neznal Jágra,“ podotýká dramaturg. Z Čechů však znal slavné muzikanty Jana Hammera a Miroslava Vitouše.

Bell si na finálovém galavečeru poslechl i kolegy a Harry Waters Quartett. „Moc neposlouchám klasičtější a new age jazz, ale tohle se mi líbí. Hlavně basista byl skvělý,“ říkal v zákulisí.
Se zdejšími muzikanty, svou kapelou pro jeden večer, se viděl poprvé ve čtvrtek a už v sobotu měli koncert. „Celá kapela byla úžasná, hlavně kytarista Michal. Nástroj nelže a na Michalovi je vidět, jak moc na sobě pracuje. Stejně tak třeba klávesista Juraj Tatár, na něm je vidět, že hodně hrál klasiku a díky ní je z něho technicky skvělý hráč. Na rozdíl od ostatních má ovšem ještě pověstný feeling, kterým tu naučenou klasiku obohacuje. Může hrát v podstatě cokoliv,“ chválil Poogie Bell a přiznal, že se mu v životě ještě nestalo, aby kvůli němu někdo na jeden koncert sestavil kapelu. „Rád bych si s ní ještě někdy zahrál,“ říkal před odletem – a nebyly to zdvořilostní fráze. Z Čech toho moc neviděl, byl hlavně ve zkušebně. Ale i z toho mála měl dobrý pocit.

Krize hudebního průmyslu

Už jen ty malé rozdíly v běžném životě. Například si pochvaloval McDonald's res­taurace, jejich pěkný interiér a pěkná křesílka, to prý v USA není standard ani zdaleka, vzpomínají pořadatelé Jazzince.

Za dobu, co byl v Trutnově, se stihl vyptat na leccos, třeba na postup pro získání řidičského průkazu, na to, proč jsou všude hrady, i na tradiční českou kuchyni. „To hlavně kvůli manželce, ona je šéfkuchařkou jedné pittsburghské restaurace,“ řekl bubeník.

Na přetřes přišla také krize hudebního průmyslu. „Ten nepřeje méně známým a vůbec jazzovým kapelám, jsou tři firmy, které ovládají celý hudební trh,“ říkal bubeník, který na svůj nástroj hraje už od dvou a půl let. A i dnes cvičí několik hodin denně.

Nepřehlédnutelná a díky smíchu nepřeslechnutelná persona s pověstí „kapelní lokomotivy“ byla další v řadě těch, kteří naplnili motto 12. Jazzince, tedy Rytmus.

Jazzinec pulzoval od prvního koncertu. Zahájil to fantastický maďarský bubeník Adam Markó, potom bubeníci ze saharských Tartit, obrovsky tvořivý Phillipe Garcia od Erika Truffaze a vše vyvrcholilo neskutečnou jízdou Poogie Bella. „Hlavní je, zda rytmus působil na lidi. Doufám, že ano. Osvědčilo se nechat prostor pro stojící či tančící – hodně lidí nevydrželo sedět," říká Katschner.